Na břehu Indického oceánu leží místo, které je krásně rozervané a divoké. Je trochu ve stínu známějšího a oblíbenějšího Cape Vidal, ale pro mě má mnohem větší půvab. Práv pro tu divokou krásu a míň lidí, které tam potkáte. Je to podobné jako mezi Mysem dobré naděje a Střelkovým mysem.
Byl jsem úplný africký novic. Právě jsem ráno vylezl ze stanu a začal balit věci na vyjížďku, když se ozval ten zvuk. Zůstal jsem stát a poslouchal. Ozval se znovu. Divné nosové volání. Vůbec jsem netušil, co to je. Obcházel jsem strom, ze kterého se ozývalo a hledal tvora, kterému ten podivný hlas patří.
Někdy se setkáte s lidmi, o kterých pak přemýšlíte měsíce a roky poté. Já jsem takového člověka potkal u jeskyní Echo Caves na severu JAR. Má tam malé muzeum pod širou oblohou. A lidem, kteří přijdou na prohlídku, vypráví, jak vidí svět.
Otřepaná pravda říká, že Afrika nejsou jen lvi, zebry, žirafy a sloni. Je to tak, i když napoprvé vás samozřejmě zajímají hlavně tahle velká stvoření. Stejně pěkné je ale pozorovat tvory menší a na první pohled docela obyčejné.
V tomhle městě Brom začínal svůj nový život. V podstatě s prázdnou kapsou. Měl v ní jen scénář afrického filmu. A stůj co stůj ho chtěl natočit. Jednoduché to rozhodně nebylo, ale v hlavě mu stále zněla slova, která mu těsně před emigrací řekl Jan Masaryk: "Život v cizině je velmi těžký, ale tady bude nemožný."
Mám za sebou cestu do dvou míst spjatých s Johnem L. Bromem. Práce na výstavě a filmu začínají nabírat na finálních obrátkách, a tak je nutné jezdit, natáčet a sbírat materiály. Přesně to jsem dělal jak v Bruselu, tak v Paříži.
A moc se na to těším. V jižní části téhle nádherné pouště jsem byl naposledy před pěti lety. Právě tam jsou ty známé oranžové písky. Je to kraj černohřívých lvů, ukřičených snovačů a čarovného deště.
Na jižním okraji Kalahari leží vodopády Augrabies. Zní to nelogicky, ale je to tak. Navíc jsou to opravdové vodopády, ne jenom peřeje jako třeba Popa Falls na severu Namibie. Jihem Kalahari totiž protéká řeka Oranje.
Dnes mi přišla další věc na výstavu o Bílém kanibalovi. Naprosto krásná a úžasná. Nástroj kmene Mangbetu. Harfa. Koho fascinuje africká hudba, ten ať zbystří. Tenhle nástroj je totiž skvělá věc.
Křováci jsou neobyčejní lidé. Mají, tedy spíš mívali - v dobách, kdy ještě mohli žít svobodně - všechno dohromady. Vlastně dělali dohromady všechno. Dokonce i vychovávali děti. Milovali svobodu a nikdy nepřilnuli k půdě jako jiné národy. Stačilo jim toulat se krajinou a sbírat a lovit. Když bylo jídla málo, přestěhovali se o kus dál. Proto...
