Za tři týdny budu po letech zpátky na místě, jehož část se ke mě vrátila právě dnes. Zní to šroubovaně, ale právě dnes jsem po letech držel v ruce kámen, který jsem si vzal na památku u vodopádů v poušti.
Je to nádherný pták. Patří k mým oblíbeným. Pokaždé, když ho potkám, mám velkou radost a sleduji ho tak dlouho, jak jen to je možné. Vypadá jako hrabavý pták, ale je to dravec se vším všudy. K lovu používá hlvně své dlouhé silné nohy.
Na tenhle příběh jsem si vzpomněl, když jsem prohlížel fotky baobabu z Chobe. Na mapě parku byl totiž zakreslený i kopec se skalními malbami. A protože mám křováky a všechno, co s nimi souvisí, moc rád, chtěl jsem je vidět.
Je hodně věcí, které jsou pro Afriku ikonické. Baobab je jednou z nich. Abyste tyhle majestátní stromy viděli, musíte buď dostatečně na jih nebo dost na sever. Několik z nich je proslulých. Livongstonův baobab u Viktoriiných vodopádů nebo ten u ústí Konga, v němž nocoval H. M. Stanley. Každý ví, že jsou veliké, ale jen málokdo si dovede představit...
Už jsem několikrát říkal, že miluju ten zvláštní druh osamění, který vám dává africká krajina v místech, kde máte pocit, že jste na světě jen vy a krajina. Divoká krása Kalahari nebo bushe, který vás obklopuje ve dne i v noci je jen velmi těžko sdělitelná. To, že mám moc rád Afriku nadivoko ale neznamená, že se bráním požitkům. Kdepak....
Pěkně se jim to jméno rýmuje. A jsou to vážně fešáci. Někdy to vypadá, že zmizeli ze světa, jindy, že je zvířata ani neuvezou. Na žirafách, slonech, pakoních či buvolech působí klubák přirozeně. Když se ovšem vezou čtyři ptáci na jedné impale nebo skákavce, je to jak v narvaném autobuse.
Kdo mě zná, asi se teď pousmál. Představa, že si užívám cvičení, skutečně úsměvná může být... Ale stejně tak je pravda, že když jsem si poprvé zkusil lekci jógy, byl jsem na konci tak spokojený a veselý, že jsem se divil sám sobě. A dopadlo to tak, že jsme vyrazili jogínovat do Afriky.
Vznešená vzířata, tichá a plachá. To jsou žirafy. Když někdy tvrdím, že mám větší radost z jiných, menších tvorů, samozřejmě to neznamená, že by mě tihle velikáni nechávali lhostejným. Rozhodně ne. Okamžik, kdy vám těsně před autem důstojně přejde vysokánský žirafí samec, dlouho hýčkáte v paměti.
Jestli jste byl někdo na mém povídání o Africe, možná jsem se zmiňoval o tom, že mám rád fotky, které neukazují úplně všechno. Samozřejmě, že je bezva mít vyfocené zvíře pěkně na světle v celé kráse, pročby ne? Ale já osobně mám teď období utajených zvířat. Důvod je jednoduchý.
Na břehu Indického oceánu leží místo, které je krásně rozervané a divoké. Je trochu ve stínu známějšího a oblíbenějšího Cape Vidal, ale pro mě má mnohem větší půvab. Práv pro tu divokou krásu a míň lidí, které tam potkáte. Je to podobné jako mezi Mysem dobré naděje a Střelkovým mysem.
