Články

Začátek září je na jihu Afriky obdobím, kdy sucho těžce doléhá na všechny. Voda začíná mizet i ze stálých napajedel. Výletníkům se tak nabízejí neobvyklé pohledy. Jako tenhle.

Buvoli jsou krásná zvířata. Je z nich cítit síla. Když třeba projíždíte velkých stádem, vážně je to cítit. A to i doslova. Když se nadechnete, cítíte je. A to je fajn, protože svět zkrátka voní. Když máte štěstí, potkáte někdy zvláštního buvola.

Toulání po horách má výhodu v tom, že všechny ty kopce a údolí často ukrývají nádherná místa. Třeba sever Dračích hor je přímo posetý nejrůznějšími vodopády. Na některé se dá jen z dálky koukat, ale v některých si můžete v klidu zaplavat.

...tak je to vždycky krása. Kdo to někdy zažil, ví, že nelžu. Sloni totiž kráčejí klidně, s grácií a tiše. Tichounce jako myšky. Je to až k nevíře, ale je to svatosvatá pravda.

Není aloe jako aloe. Tohle nebude o té do mastiček, sprcháčů a bůhvíčehoještěvšeho. Tohle povídání je o vznešené dámě hrdě se tyčící v poušti. Je to nádherná rostlina. Vznešená, krásná a užitečná.

Fešák a krasavec mezi ptáky. Jmenuje se rybařík, ale normální lidi mu říkají ledňáček. Je v tom zmatek, ale to nás nemusí nijak tížit. Pro nás je důležité, že je to pěkný pták, kterého je bezvadné pozorovat.

Říkal jsem to už mnohokrát. Je to pravdová řeka. Velká, silná, životodárná. A je neuvěřitelné vidět na vlastní oči, jak rozdává život. Sto metrů od ní jdete vyprahlým pískem, na břehu roste vysoké rákosí i v době největšího sucha.

Dnes poprvé píšu mimoafricky. Možná, že nasposledy. Přišla ovšem chvíle, kdy musím. Protože bez ní bych o Africe mohl tak maximálně číst. Samozřejmě, že myslím listopad 1989.

Je to jedna z nejbáječnějsích věcí na toulkách kdekoliv. Ušlí po dlouhém dni se utáboříte a rozděláte oheň. To prastaré kouzlo, které fascinuje, láká, přitahuje a pomáhá.

Je to vždycky skvělá věc, když jdete Afrikou po vlastních a potkáte nějaké to zvíře. Posledně jsme mluvili o "lovu" na žirafu, ale nejen žirafy jsme potkali. Třeba takový daman se na nás díval svrchu.