Pěkně se jim to jméno rýmuje. A jsou to vážně fešáci. Někdy to vypadá, že zmizeli ze světa, jindy, že je zvířata ani neuvezou. Na žirafách, slonech, pakoních či buvolech působí klubák přirozeně. Když se ovšem vezou čtyři ptáci na jedné impale nebo skákavce, je to jak v narvaném autobuse.
Kdo mě zná, asi se teď pousmál. Představa, že si užívám cvičení, skutečně úsměvná může být... Ale stejně tak je pravda, že když jsem si poprvé zkusil lekci jógy, byl jsem na konci tak spokojený a veselý, že jsem se divil sám sobě. A dopadlo to tak, že jsme vyrazili jogínovat do Afriky.
Vznešená vzířata, tichá a plachá. To jsou žirafy. Když někdy tvrdím, že mám větší radost z jiných, menších tvorů, samozřejmě to neznamená, že by mě tihle velikáni nechávali lhostejným. Rozhodně ne. Okamžik, kdy vám těsně před autem důstojně přejde vysokánský žirafí samec, dlouho hýčkáte v paměti.
Jestli jste byl někdo na mém povídání o Africe, možná jsem se zmiňoval o tom, že mám rád fotky, které neukazují úplně všechno. Samozřejmě, že je bezva mít vyfocené zvíře pěkně na světle v celé kráse, pročby ne? Ale já osobně mám teď období utajených zvířat. Důvod je jednoduchý.
Na břehu Indického oceánu leží místo, které je krásně rozervané a divoké. Je trochu ve stínu známějšího a oblíbenějšího Cape Vidal, ale pro mě má mnohem větší půvab. Práv pro tu divokou krásu a míň lidí, které tam potkáte. Je to podobné jako mezi Mysem dobré naděje a Střelkovým mysem.
Byl jsem úplný africký novic. Právě jsem ráno vylezl ze stanu a začal balit věci na vyjížďku, když se ozval ten zvuk. Zůstal jsem stát a poslouchal. Ozval se znovu. Divné nosové volání. Vůbec jsem netušil, co to je. Obcházel jsem strom, ze kterého se ozývalo a hledal tvora, kterému ten podivný hlas patří.
Někdy se setkáte s lidmi, o kterých pak přemýšlíte měsíce a roky poté. Já jsem takového člověka potkal u jeskyní Echo Caves na severu JAR. Má tam malé muzeum pod širou oblohou. A lidem, kteří přijdou na prohlídku, vypráví, jak vidí svět.
Otřepaná pravda říká, že Afrika nejsou jen lvi, zebry, žirafy a sloni. Je to tak, i když napoprvé vás samozřejmě zajímají hlavně tahle velká stvoření. Stejně pěkné je ale pozorovat tvory menší a na první pohled docela obyčejné.
V tomhle městě Brom začínal svůj nový život. V podstatě s prázdnou kapsou. Měl v ní jen scénář afrického filmu. A stůj co stůj ho chtěl natočit. Jednoduché to rozhodně nebylo, ale v hlavě mu stále zněla slova, která mu těsně před emigrací řekl Jan Masaryk: "Život v cizině je velmi těžký, ale tady bude nemožný."
Mám za sebou cestu do dvou míst spjatých s Johnem L. Bromem. Práce na výstavě a filmu začínají nabírat na finálních obrátkách, a tak je nutné jezdit, natáčet a sbírat materiály. Přesně to jsem dělal jak v Bruselu, tak v Paříži.
