Noční hostina

Už jsem několikrát říkal, že miluju ten zvláštní druh osamění, který vám dává africká krajina v místech, kde máte pocit, že jste na světě jen vy a krajina. Divoká krása Kalahari nebo bushe, který vás obklopuje ve dne i v noci je jen velmi těžko sdělitelná. To, že mám moc rád Afriku nadivoko ale neznamená, že se bráním požitkům. Kdepak.

Ostatně i lovecká safari Hemingwaye a dalších lovců měla svou komfortní stránku. :-) Jedním z neobvyklých zážitků, které si můžete dopřát, je bushbraai. Braai (výraz pro gril v Afrikaans) je africký národní styl života. Griluje se pořád a všechno. A bushbraai je vlastně grilování v bushi. Ovšemže negrilujete vy. Vy si to všechno jen užíváte.

Nejprve vás naloží do terénního auta. Je asi šest hodin večer. Slunce už míří k obzoru. Dvě hodiny vás vozí krajinou, což je prima, protože je právě čas, kdy se všichni musejí vrátit do kempů. Stmívá se, a vy máte šanci vidět zajímavé věci. Průvodce ukazuje zajímavosti, stromy, květiny, hmyz. A vy se snažíte všechno si pamatovat.

Pak padne tma jako u Rákosníčka na rybníce. A za pár minut auto zastaví. Jste na místě. Od auta ke stolu vede cestička z lampiček. Vlastně jsou to svíčky v papírových pytlících. Ale vypadá to krásně. Stůl stojí na malém nízkém skalisku uprostřed písčiny v bushi. Na pahorku sedí dva chlapi. Každý má v ruce pušku (CZ 550 magnum). Hned vás trkne, že kolem je krajina, kterou se procházejí sloni, lvi a žirafy. Vždyť jste je pozorovali celou tu dobu v autě.

Usměvaví chlapíci vám ukážou ke stolu. Přijde číšník a povídá o tom, co je pro vás připraveno. Ti z vás, kteří sedí na kraji stolu, se ale nervózně ošívají. Hlavně holky mají oči vykulené a přiznávají, že čekají, kdy je lev plácne po zadku. Smějeme se tomu, i když víme, že by se to mohlo stát. Pak si ale nalijeme červené arické víno a začneme si užívat.

Jasně. Můžete říct, že je to vlastně jenom hospoda. Že to není doopravdy. Jenže když máte za sebou vaření na ohni uprostřed Kalahari a noci se slony mezi stany, dobře víte, že to poslední, po čem toužíte, je hrát si na drsňáka. A tak sedíte, jíte, povídáte si s přáteli a užíváte si toho, že je to krása.

Tuhle atrakci jsem dal kamarádce Janě k narozeninám. Nejdřív měla hroznou radost, pak rok a půl čekala, poté pět minut vystrašeně koukala do tmy a nakonec se radovala jako malá holka. A pak že to není doopravdy!