Jak jsme hledali malby

Na tenhle příběh jsem si vzpomněl, když jsem prohlížel fotky baobabu z Chobe. Na mapě parku byl totiž zakreslený i kopec se skalními malbami. A protože mám křováky a všechno, co s nimi souvisí, moc rád, chtěl jsem je vidět.

Najít ten kopec chvíli trvalo, protože mapa byla sice přesná, ale dost dlouho nám trvalo, než jsme pochopili, jak je vlastně kreslená. Ještě jí mám někde v afrických šuplících. První hodiny to vypadalo, že ji vezmu, zapálím a zatančím na jejím popelu válečný tanec. Pak jsme se ale s kamarády zadívali, zamysleli a ozvalo se hlasité cvaknutí, jak nám to konečně v hlavách sepnulo. Pochopili jsme autorův svět a od té doby jsme byli v Chobe jako staří usedlíci.

Ani teď jsme ale neměli vyhráno. Kopec jsme našli, ale nikde ani náznak, kudy jít  hledat. KDyž jsme takhle třikrát obkroužili celý kopec, napadlo nás otočit auto. A hle - v křiví vedle cesty cedule! Jenže jak byla opřená, byla vidět jen z jedné strany. Nevadí. Jdeme nahoru.

Prohledávali jsme skaliska, lezli do puklin, rozhlíželi se, nedočkaví. Vlastně jsme nevěděli, co hledáme. Kolik má maleb být, jak jsou veliké. Vůbec nic. Až jsme je konečně našli.

Z dálky to vypadalo jen jako změť načervenalých čar. Když jsme ale přišli blíž, bylo jasné, že je to ono. Nebyly to ty křehké malé obrázky. Tohle byly pěkně silné tahy. Jen linie, ale veliké. Rozeznat se dalo celkem pět zvířat. Slon, žirafa, antilopa losí, antilopa vraná a had. Asi tam bylo zvířat víc, ale další linie byly vybledlé.