Po letech je zpátky...

Za tři týdny budu po letech zpátky na místě, jehož část se ke mě vrátila právě dnes. Zní to šroubovaně, ale právě dnes jsem po letech držel v ruce kámen, který jsem si vzal na památku u vodopádů v poušti.

Augrabies Falls jsou opravdové vodopády v opravdové poušti. Leží na řece Oranje na jižním cípu Kalahari. Je to místo, kde na mě poprvé promluvila Afrika. Místo, kde jsem poprvé ucítil, že jsem s ní spojený. Už to je šestnáct let. Abych na poušť u vodopádů nezapomněl, vzal jsem si z písku kámen. Ten se mnou potom léta "žil". Měl jsem ho stále v kapse. Každý den.

Jednou jsem si ale uvědomil, že nevím, kde je. Kapsy prázdné. Bylo mi to líto. Moc, ale svět se točí a Afrika zas není tak daleko. Nedávno jsem o tom kamínku psal a znovu si uvědomil, že je to opravdu škoda, nemít ho u sebe.

A dnes se to stalo. Vysypával jsem květináč, jehož obyvatelka zahynula na nedostatek světla. V naší dlouhé chodbě je vážně tma. A když jsem vybíral střepy ze dna, ty, které kryly otvory květináče, KUK! Z měkké hlíny vypadl můj kámen! Musela ho tam, ovšemže omylem, dát Jana, když kytku přesazovala a potřebovala vhodné věci na dírky... Neuvěřitelné! Ten kámen čekal několik let v květináči, aby mi v červencovém podvečeru připomněl, že se vracím tam, kde všechno před 16 roky začalo.

Mám ho zpátky v kapse. Zítra se mnou začne tábor pro malé zálesáky. A jen o málo víc než tři týdny bude trvat, než se vrátí tam, kde jsme se potkali. Přítel, který se ztratil a znovu našel.