Můžete je mít i vy. Když budete v Namibii, zkuste si zajet k pohoří Brandberg. Jsou to krásné kopce sopečného původu v namibijské poušti. A kdy se k nim budete blížit od západu, od moře, kolem cesty najdete něco, co jsem zatím jinde nepotkal. Samoobsluhy s kamením.
Na nějakou chvíli máme po cestování, a tak je možnost soustředit se na to, co bylo už natočeno a mělo by být napsáno a sestříháno. Dneska jsem si dopisoval s Isabelle Breen, se kterou řeším nápad na "vzkříšení" jedné neobyčejné výstavy. A při tom křísení jsem narazil na fotky z lednové cesty do USA.
Dnes jsem procházel staré fotky. Hledal jsem svůj obrázek z roku 1992. Nenašel, ale zato jsem našel jiné. Obrázky z mojí první cesty do Afriky, svojí první pokutu a dokonce i první letenku! A tak bych se chtěl podělit o tu radost. Protože ať jsou má putování černým kontinentem jakákoliv, ta první cesta...byla zkrátka první.
A to hned několikrát. Když jsem dnes oživoval počítač ze spánku, blikl na mě takový ten obrázek z krásných míst Zeměkoule. A já si řekl, že tohle místo znám. Před dvěma týdny jsem tam stál...a tak o něm budu teď mluvit a psát.
Z pouště pojďme k oceánu. Atlantik, který omývá namibijské břehy je ochlazován Benguelským proudem. Takže i když se v něm s radostí vykoupe jen otužilý Čech (domorodci si jen tak máchají nožičky), je v něm hojnost života. Na rybách a rybkách si pochutnávají třeba pelikáni.
Vrátil jsem se z výletu do země plné písku, horka, ale i vody. Tahle příhoda se odehrála na úpatí pohoří Brandberg. Byl to podvečer, těsně před západem slunce. Na kopci nad městem jsme se dívali, jak slunce mizí za horami.
Mám doma poklad. To se někdy stává, že se vám do rukou dostane doopravdický poklad. Mě se to stalo v New Yorku, ale prsty v tom mají Češi. Igor a Zuzana. Oběma patří velikánský dík. A jak že se to stalo?
Kdo někdy v Africe byl, dobře ví, že setkání se zvířaty jsou vlastně krátké chvilky. Něco vás zaujme v buši, kouknete, a než se nadějete, to zvíře, po kterém toužíte takovou dobu, je pryč. Na fotku máte v ideálním případě třeba 20 sekund. Běžně tak pět.
Setkání s velkým sloním samcem je vždycky neobyčejné. Z toho mohutného zvířete je cítit prvotní divoká síla. Když je u vás opravdu blízko, je jasné, kdo je tu pánem. Podobné chvíle mám opravdu rád. Občas mohou být nebezpečné, někdy končí i vykulenýma očima a smíchem.
Začátek září je na jihu Afriky obdobím, kdy sucho těžce doléhá na všechny. Voda začíná mizet i ze stálých napajedel. Výletníkům se tak nabízejí neobvyklé pohledy. Jako tenhle.
