Uprostřed nicoty

Přesně tak si připadáte, když stojíte na místě, které má velmi nepoetické jméno - Etosha Pan Lookout. Jenže co mu chybí na jménu, to hravě dožene atmosférou a krásou. Je to vážně paráda.

Pro lidi, kteří projíždějí parkem Etosha ze západu na východ, je vlastně jen jedna cesta. Podél solné pánve pořád rovně. Sem tam úhybka na pár set metrů, v lepším případě kilometr. Asi uprostřed cesty z Okaukuejo do Namutoni leží místo s nehezkým názvem. Jste po několikahodinové cestě uondaní, takže se vám nejdřív na odbočku moc nechce. Jenže když už jste tady...že jo. A tak odbočíte. A je to jedno z nejlepších rozhodnutí vašeho putování Namibií. Pokud tedy máte rádi pocit osamění, prázdnoty a souznění s krajinou. Právě tohle totiž zaútočí na všechny vaše smysly.

Cesta vás totiž zavede asi kilometr do nitra pánve. Kolem dokola prázdnota, která mi ovšem nenáhaněla srach, nedeprimovala. Spíš naopak. Povznášela a dodávala do duše radost. Jak to jenom vysvětlit...už jsem psal, že na Africe miluji zejména chvíle, kdy mám pocit, že jsem jenom já a ona. Etosha Pan Lookout je jedním z nich. A je zajímavé, že pocit té neskonale příjemné samoty máte, i když jsou tam s vámi další lidé. Nejen kamarádi, se kterými cestujete, ale i úplně cizí výletníci.

Stojíte na místě, které vypadá trochu jako točna autobusu. Promiňte to hloupé přirovnání, ale je to tak. Písčitá cesta vede od hrany pánve a na konci má oko plné vody. Jednoduše - točna. To oko je plné vody jen když prší nebo je po deštích. Nám pršelo dost, a tak bylo veliké. A slané. Celá Etosha je solná pánev, takže je to logické, ale stejně jsem si lízl. A proč vlastně ne? Pil jsem z Ohře i Zambezi, ochutnal oceány i Tugela Falls, takže voda Etosha bylo něco, co jsem nemohl jen tak nechat být. A vážně je slaná :-)

Strávili jsme na tom krásném místě desítky minut. Čekali jsme na kamarády a ti si pak užívali stejně jako my. Krásné místo.