Červený stolek

Na nějakou chvíli máme po cestování, a tak je možnost soustředit se na to, co bylo už natočeno a mělo by být napsáno a sestříháno. Dneska jsem si dopisoval s Isabelle Breen, se kterou řeším nápad na "vzkříšení" jedné neobyčejné výstavy. A při tom křísení jsem narazil na fotky z lednové cesty do USA.

Tehdy jsme se s Isabelle potkali poprvé osobně. Trvalo to dlouho, ale stálo to za čekání. Bylo to neobyčejné setkání. Až natolik, že teď hledám slova a doopravdy nevím, jak o něm psát. Radši povyprávím o té chvíli, kdy jsem poprvé uviděl ten stolek. Sešli jsme do sklepa, kde měla Isabelle pár věcí po otci (ano, byl to John L. Brom). Jak jsem se jimi probíral, prohodila Isabelle, že támhle na polici leží stolek, se kterým John  jezdil na výpravy do Afriky. Jestli ho nechci vidět. Zasvítily mi oči! Ovšemže chci! Čekal jsem omlácený dřevěný stoleček. Takový, na němž budou vidět ty tisíce kilometrů.... Jenže člověk míní, znáte to.

Byl to úplně obyčejný skládací stolek. Navíc červený. Vynesli jsme ho ze sklepa do pokoje, kde jsem si ho vyfotil u Bromových portrétů a busty. Poskakoval jsem kolem jako děcko kolem cukrlátka. A uvědomil si, že je vlastně hrozně dobře, že vypadá, jak vypadá. Zkrátka stolek, co byl zrovna po ruce. Žádný jakožedrsňácký kus nábytku.

Ve sklepě byla spousta pokladů. Mezi jinými skvosty tam třeba odpočívaly scénáře k filmům Přednosta stanice a Život je krásný, které Brom produkoval v Československu (ten druhý i režíroval). Tak jsem neodolal a ty dvě krásné staré knihy si na africkém stolku vyfotil.

Začátek roku, vlastně celé první tři měsíce, byl tak hektický, že jsem neměl čas se "americkým" materiálem pořádně probrat. Byl to jen týden, ale tak vydatný, že by to bylo na opravdu dlouhé vyprávění. Červený stolek je takový zákusek...