Za žirafou

Když jdete Afrikou po vlastních, máto hodně výhod. Cítíte krajinu, ona cítí vás. Slyšíte zvuk písku pod nohama, můžete sledovat stopy v něm. A taky sem tam potkáte někoho, kdo neuteče. Jen si drží distanc. Třeba jako tahle žirafa.

Původně jsme vyběhli z auta pod nízké skalisko, abychom se vyčůrali. Pár Hunter´s v břichu udělá své. Ale jak jsme tak stáli, všimli jsme si, že ze skalika nás pozoruje žirafí krk. Jirka se Zdeňkem neváhali a začali se k žirafě přibližovat. Bylo to bezvadné pronásledování. Žirafa je vždycky nechala přijít na deset patnáct kroků, pak se otočila a poodběhla. A tak pořád dokola.

Lov na žirafu trval asi dvacet minut. Já tedy lovil spíš Jirku, než žirafu. Přiblížit se jí blíž nešlo. Dávala si velký pozor, aby vzdálenost mezi ní a Jiřím byla pořád víceméně stejná. Ale byl to moc pěkný moment. Už jsem to asi říkal mnohokrát, ale Afrika po vlastních má úplně jinou perspektivu než z auta. A i takové zdánlivě obyčejné zvíře vás úplně dostane, když se s ním můžete projít.

Po několika kilometrech jsme přijeli k napajedlu. Z dálky to vždycky vypadá jako krásná voděnka, zblízka už to tak lákavé není. Pít bych z toho chtěl jen v případě rizika smrti žízní. Ale je dobré vědět, jak to divoká zvířata mají s vodou. Kolem napajedla se válela spousta žirafích bobků. Vzali jsme si pár pro štěstí.