Svobodně

Dnes poprvé píšu mimoafricky. Možná, že nasposledy. Přišla ovšem chvíle, kdy musím. Protože bez ní bych o Africe mohl tak maximálně číst. Samozřejmě, že myslím listopad 1989.

Měl jsem to štěstí, že jsem pracoval na výstavě o listopadových událostech v Kadani. O tom, co předcházelo listopadu, o tom, co všechno bylo pro lidi důležité. Celých 30 let jsem měl jasno v tom, že rozhodně nechci, aby se ty doby vrátily, že komunistický režim byl tragický zločin.

Když jsem si ale pročítal archivní materiály, vyvalil se na mě ten komunistický puch s plnou silou. Ta příšerná doba, která zdevastovala nejen hospodářství, ale hlavně lidské duše. Nejsem výjimkou, jsem husákovo dítě a nesu si s sebou své dědictví jako všichni.

Po třiceti letech se ale obludnost komunismu ukázala nahá jako prst. A já si hodně oddechl. Když jsem pak stál na náměstí a zpíval si s lidmi Náměšť, byly tam i mé děti. Díval jsem se na ně a myslel na to, jak nechápavě poslouchaly naše vyprávěnky o tom, co všechno se za komunistů nesmělo a na co všechno bylo třeba dávat si pozor.

Tak tedy díky všem, kteří pomohli k tomu, že si už pozor dávat nemusíme. Já vím, dost lidí bude říkat, že jo, že přece dneska je to nemlich to samý. Prdlajs, přátelé, prdlajs. Jen si vzpomeňte. Třeba na to, kde jste byli na dovolené v létě 1989 a kde letos :-)

Mějte se všichni krásně. Příště si zas budeme povídat o Africe.