Siesta se slony

Martin Šíl

Tohle bylo jedno z nejintenzivnějších setkání s divočinou, jaké jsem zažil. Při čtyřdenním treku parkem, který je sám o sobě zážitkem, o kterém se jen těžko vypráví, jsme zastavili na polední pauzu. Abychom se vyhnuli největšímu vedru mezi dvanátcou a třetí hodinou. Utábořili jsme se v háji u napajedla. A pak tři hodiny sledovali úžasné sloní divadlo.

Celou dobu totiž chodili pít sloni. A nejen  pít. Všechno mělo pevně dané pořadí. Nejpve sešli ze svahu k bahnité louži asi dva metry v průměru. Tam si dali lázeň. Nastříkali na sebe vodu a bahno. V tom vedru bájo. Ale nepili. Jak říká kamarád Howard, který nám dělá průvodce. "Slon není blbej. Ten by nic špatnýho nepil." Na pití tam měli díry v písku asi metr hluboké. Tak akorát na chobot. Strčili ho do písku a labužnicky popíjeli.

Když měli dost, poodešli stranou a dali si ještě prachovou lázeň. Pak další přesun pod nedaleký strom, kde si podrbali zadek, sklopili uši a na chvíli usnuli. Takhle se střídali u bahna, vody i odpočinku celé tři hodiny. Mohlo se jich tam vystřídat dobrých dvacet.

A my jsme na to koukali s otevřenou pusou.

Ovšemže o nás celou dobu věděli. Ale říkali si asi - jen ať se koukají. Hlavně, když neškodí. A samozřejmě se našel jeden zvědavý. Přišel až těsně k nám. My se podle rozkazu schovali za Howrda a termitiště. A Howard dělal, že jsme hrozně veliký a nebezpečný, ale zas ne moc, aby se zvědavec nechtěl bránit. Nakonec se ukázalo, že všechno chce klid a nohy v teple. Teplo bylo, my zůstali klidní, a tak všechno dobře dopadlo. A mám za to, že na tyhle chvíle budu vzpomínat do smrti.