Řeka v poušti
Říkal jsem to už mnohokrát. Je to pravdová řeka. Velká, silná, životodárná. A je neuvěřitelné vidět na vlastní oči, jak rozdává život. Sto metrů od ní jdete vyprahlým pískem, na břehu roste vysoké rákosí i v době největšího sucha.
Druhý den začal nádherným ránem. Skály kolem chaty zlatě zářily ve vycházejícím slunci. Čekal nás den chůze podél říčního koryta. Občas jsme skákali po velikých valounech. Opravdu velkých, někdy i metr v průměru. Někdy vedla cesta po velkých skalních blocích vysoko nad řekou. Cítil jsem se jako metrákový skálolez :-) Ovšem nejhorší byla cesta hlubokým pískem jen v sandálech. Byly v něm totiž schované takové záludné trny tvrdé jako kámen. Měly asi půl centimetru v průměru a vypadaly trochu jako malinkaté protitankové ježky. Velmi efektivní. Stávalo se, že jsem si musel sandály vysypávat každý druhý krok. Nevěděl jsem, jestli se mám smát nebo klít. Tak jsem kombinoval obojí... Deset metrů mi trvalo čtvrt hodiny.
Jenže to byl jen malinký mráček na modrém nebi. Bohatě to převážily jiné zážitky. Třeba hadí stopy v písku na břehu. Vážně. Krásně jasné stopy po velikých hadech. Nebo chvíle, kdy jsme se překřikovali s paviány. Oni vysoko nad námi na skalním hřebenu, my na břehu pod nimi. Oni zařvali, my zařvali. Oni překvapení, my vysmátí. A tak dál několikrát za sebou.
Nakonec se naše cesta stočila ostře od řeky. Široká rokle nás (hlubokým pískem, jak jinak) dovedla až k chatce pro druhý nocleh. Chůze pískem po celodenním plahočení byla vážně náročná. Odměnou byl oheň, káva, víno...odpočinek. A harmonie.