Hroší siesta

17.12.2018

Martin Šíl

Jestli si něco umějí africká zvířata užít, je to siesta. Aby ne - kdo někdy v Africe byl, ten ví, že přes poledne nemá smysl se snažit o jakoukoliv činorodost. Vedro vám sedne na zátylek, a i kdybyste seberaději, zkrátka to nejde. A pozorovat stádo hrochů při odpočinku, to bylo vážně bájo.

Bylo u městečka St. Lucia, kde do Indického oceánu ústí řeka vytékající z Lake St. Lucia. Udělali jsme si projížďku na lodi, potkali krokodýly, orly jasnohlasé, ibisy a hlavně - velkou rodinku hrochů. Právě odpočívali na břehu, což se v parném dni a pálícím slunci často nestává. Bylo to veliké kochání.

Při pohledu na klimbající velikány s blaženě přivřenými víčky člověk skoro zapomněl na to, jak mohou být tihle tlustokožci nebezpeční. Jakmile má hroší samec pocit, že mu pálíte za holkama, můžete mít opravdu veliký problém. Je silný, rychlý a agresivní.

Tentokrát to naštěstí nehrozilo. Loď byla poměrně veliká a hroši snili o něčem krásném. A my si je prohlíželi, fotili a byli rádi, že máme to štěstí. Takže byli spokojení čtyřnožci i dvounožci.

Tohle byl zážitek, který není úplně běžný. Většinou z hrochů vidíte jen oči a uši vykukující nad hladinu. Když máte štěstí, tak sem tam otevřou tlamu nebo zabučí, to je pěkný zvuk. Hrochy na souši uvidíte jen zřídka. O to cennější byla tahle chvíle.