Tereza Voráčová

doba komunismu

rozhovor studentky kadaňského gymnázia s jejími blízkými o době komunistické diktatury

TÁTA:

"Co se ti na době nelíbilo a co naopak ano?"

V zásadě se mi nelíbil celý systém, který výrazně omezoval lid. Muselo se dělat jen to, co bylo dovolené, říkat to, co se smělo říkat. V novinách probíhala cenzura, umožňovali tisknout pouze články, které kontroloval k tomu určený člověk z komunistické strany poučený o tom, co se může a nemůže pustit. V televizi zrovna tak, všechny rozhovory a všechno dění bylo předtočené, nikdy nebyl přímý přenos, kdy by vzali nějakého vědce a vedli s ním rozhovor... on dostal napsané otázky, k tomu odpovědi a jelo se podle scénáře.
Nesmělo se jen tak vycestovat do zahraničí. Nesměly se roznášet žádné námitky proti systému. Všechno bylo špatné. Zboží nebylo, kupovalo se pod pultem, čekaly se fronty. Členové komunistické strany měli vždy možnost si někde něco koupit, co ostatní nemohli. Vše vedlo ke korupci a všechno vyvolávalo v lidech pocit odporu, který postupně sílil. Komunistický stát vykládal spoustu financí na armádu a policii a ne na ekonomiku. Nedostatek peněz pak vedl ke snižování výkonu hospodářství. To postupně směřovalo k vyhrocení konce komunistického režimu.

Jediné co se mi líbilo, bylo hraní v kapele. Protože se tenkrát rocková hudba nesměla v rádiu pouštět a nesměly se prodávat rockové desky (jen velmi omezeně), chodili mladí lidé na tzv. čaje. Kapela hrála odpoledne a večer, 3 až 4 hodiny. Sešlo se kolem 300 . Byla to pro ně událost. Někdy tyto akce zakázali, časem je opět povolili. Líbilo se mi to, protože na nás chodilo hodně lidí. Dneska nabídka výrazně převažuje poptávku, hudby všude mraky, ať už přes stahovací servery, CD a internet. Je toho strašně moc, takže čaje už se nekonají.

"Jak fungovaly kapely v režimu?"

Každá kapela, která chtěla vystupovat, musela složit tzv. přehrávky. Ty vyhlásili třeba jednou za rok. Seděl zde nějaký zástupce strany, pak nějaký jimi určený člen, kterého přivezli třeba z Prahy a dělal do hudby, a nakonec nějací přísedící. Kapely musely dodat seznam skladeb - playlist. Bylo určeno, jak velká část musí být v češtině, v angličtině se hrálo málo. Kapela pak zahrála, komise vše uzavřela a udělila povolení, že kapela může vystupovat. Udělila i body, podle kterých se smělo vybírat vstupné. Většina rockových kapel chtěla hrát písničky třeba od Beatles, Pink Floyd nebo Purples. Musela na přehrávky nacvičit skladby, které pak v životě nehrála. Byly s českým textem. Na akci občas přišla policie na podkladně nějakých stížností (rámus, rvačky atd.) a zakázala kapele hrát. Kapela se přejmenovala a jelo to znova, dokud na to zase nepřišli. A takhle dokola.

"Jaké to bylo ve škole?"

Když jsem chodil na nižší stupeň, nacvičovali jsme besídky. Recitovali jsme dlouhé básničky od komunistických básníku, většinou o Leninovi nebo Stalinovi. To bylo tak, že jeden žák pronesl několik veršů, pak následoval další a takhle to odrecitovala celá třída. Museli jsme se obléci do bílých košil a měli jsme rudé šátky. Já jsem bydlel na vesnici, na besídku všichni museli povinně přijít. Další akcí byla spartakiáda. Někomu se to líbilo, chodil nacvičovat rád. Bylo to akce na protest sokola. Ti to dělali z vlastní píle. Spartakiáda byla taková, že tělocvikáři dostali úkolem připravit žáky na vystoupení. To se nacvičovalo v hodinách tělocviku. Na medicíně je vyučování přibližně stejné. O prázdninách jsme měli umožněno jet na praxi do zahraničí, ale pouze do Sovětského svazu, NDR, nebo někam do Maďarska. Studium v zahraničí pro normálního člověka nebylo. To je dneska velký rozdíl (např. Erasmus).

"Jaké se vyučovaly jazyky?"

Ruština se začala učit už někdy v páté třídě. Jako kroužek se mohlo chodit na němčinu, ale nebyla brána jako vyučovací předmět, to až na gymnáziu. Tam se povinně učila ruština a mohl jsem si vybrat angličtinu nebo němčinu. Jako seminář jsem si zvolil latinu.

"Nemocnice v Kadani"

Školu jsem ukončil v roce 1978. Pak jsem měl měsíc prázdnin a nastupoval jsem do nové nemocnice v Kadani. Dostal jsem k tomu byt. Nemocnice byly tenkrát rozdělené na obecní, té byla nadřízená okresní, té krajská, pak byly fakultní nemocnice. V té době do zdravotnictví nešlo moc peněz. Na seminářích jsme se dozvídali o pokrocích ve světě. Když přišly peníze, tak to šlo ze shora dolů. Největší díl si "ukradla" krajská, potom okresní a na nás skoro nezbylo.

"Dovolené"

Většinou se mohlo vyjíždět pouze do socialistických států, do Německé demokratické republiky, Polska, Maďarska a to bylo tak všechno. Na tato místa se mohlo vyjíždět bez větších problémů. Když chtěl člověk k středozemnímu moři, tak k tomu potřeboval tzv. výjezdní doložku, a o té se rozhodovalo na půdě strany. Člověk podal žádost. Toho si zkontrolovali (v každém vchodě byl člověk spolupracující s policií, ten "nabonzoval" člověka a na podkladě takovýhle informaci se rozhodovalo, jestli vás pustí nebo ne). Když člověku tu doložku dali, bylo potřeba směnit si valuty, kterých bylo málo, takže se člověk na dovolené sotva uživil.

"Policie"

Na silnicích to ještě šlo, ale ta tajná policie... to jsme kolikrát zaslechli, že lidem, kteří dostali tu povolenku, byly před dovolenou sebrány pasy na nějakém podkladě. Nikdy si člověk nemohl jít někam stěžovat. Tohle bylo to nejmenší. Nejhorší bylo, když se jim (komunistické straně) někdo znelíbil. To člověku i jeho dětem zničili celý život (děti nemohly studovat na vysokých školách atd.)
Měl jsem zážitek na vysoké škole. Pár spolužáků se rozhodlo, že na první jarní den vyjdou do ulic. Napsali plakáty "Ať žije první jarní den" a šli po Praze. Policie je všechny zavřela, vyslýchala je, co tím mysleli, kdo je poslal a s kým spolupracují. Všechny je vyhodili ze školy.

"Jaké to bylo doma?"

Každý měl nárok na novomanželskou půjčku. Mladému člověku se podařilo získat byt, s novomanželskou půjčkou si jakž takž vybavil 1 nebo 2 pokoje, koupil si lednici, televizi to bylo vše. Platy byly takové, že vysokoškolák dostal třeba 1500 Kč, ale zase nájem stál třeba 300 Kč. I tak byl ten plat hodně malý. Lidé si nemohli moc vyskakovat. Člověk byl hned kontrolovaný, když získal nějaký větší obnos peněz, nebo když si koupil auto. Mohla na něj přijít i policie.

"Jaká byla revoluce?"

Jak se zhoršovala ekonomika, tak se zhoršovaly i podmínky lidí. Viděli, že režim v Polsku prohrál. To už vznikla taková nálada, kdy si lidé dovolovali víc a nechtěli si nechat vše líbit. Postupně vzrůstal odpor proti režimu a v tom se lidé semkli. Vše se začalo dávat do pohybu, napomohly k tomu situace, kdy třeba v Praze surově zmlátili studenty na demonstraci. To už ukázali i v televizi. Všechno skončilo Sametovou revolucí, kde režim odstoupil, i když měli připravené ozbrojené milice. Nakonec se neodvážili dát rozkaz střílet do lidí.

"Havel v Kadani"

To bylo 12. února roku 1990, po revoluci. V severních Čechách byla neudržitelná smogová situace. Kolem nás byly 4 neodsířené elektrárny. Vždy při inverzi u nás zůstávala "poklička" oxidu síry. Bylo opravdu nedýchatelno. Hodnoty síry se sice měřily, ale občané se je nesměli dozvídat. Lidé se bouřili. Děti nemohly ven nebo do škol a školek, musely být doma. Elektrárny provoz neomezovaly, firmy jely dál, takže se tu "poklička" udržovalo do té doby, než se "odfoukla". Všude jinde se věci už hýbaly, ale tady zůstalo spousty komunistů. Ti se snažili všechno co nejdéle udržet. Změny nepřicházely.
Lidé z Kadaně, kteří se na už to nemohli koukat, založili místní Občanské fórum. Velkou zásluhu měli doktoři z nemocnice, hlavně pan doktor Miroslav Ouzký a pan doktor Pavel Skála. Za Občanské fórum se podařilo dostat pana Malého do poslanecké sněmovny, kde bojoval za Kadaň. Protože se tu nic nedělo, tak se rozhodli něco udělat. Vymyslela se akce, kdy pozvou pana prezidenta s doprovodem, projede se tu a ukáží mu zdejší situaci.
Pan prezident tedy 12. února přijel s doprovodem a ČT 1. Já jsem mohl chodit s prezidentem a natáčet ho z blízkosti svoji kamerou. Zastávka byla na přehradě, v elektrárnách,v přilehlých vesnicích, kde se mu ukázaly rozbořené, zplundrované domy. Větší zastávka byla v Kadani. Průvod prošel náměstím a přilehlými ulicemi. Prezident Havel viděl rozpadlé domy s trávou na střeše, s vybouranými okny atd. Pan prezident tudy chodil, podávaly se mu informace. Koupil si i sardinky na svačinu v rybárně. Byl příjemný, vše viděl. Poté se jelo do Chomutova, pak zámek Jezeří. Nakonec celý průvod skončil v Mostě, kde byla schůze s občany, kteří se pana prezidenta ptali na různé otázky Po této akci se dění urychlilo. Ovzduší se začalo monitorovat, výsledky byly přístupné všem.

"Závěr"

Já osobně bych se do té doby vrátit nechtěl. Jsem rád, že to nějak dopadlo, i když to tu není ideální. Myslím si, že co takhle vidím (a jezdím po světě), tak jsou Češi hodně rozhýčkaní a zmlsaní. Měli by se podívat někam jinam, jak se žije v okolí, kde zdravotnictví není tak dostupné jako tady a chovat se rozumněji. Měli by být rádi, že to tu je celkem dobré, nikomu nehrozí smrt hladem a vše se nakonec nějak dořeší.

BABIČKA:

"Co se ti na komunismu líbilo a nelíbilo?"

Nelíbilo se nám to hodně. Byly 2 kasty lidí - "vyvolení" (komunisté) a lidi, kteří jim podlézali. Lidé, kteří s režimem nesouhlasili, byli perzekuováni.
Děda pocházel z rodiny, která byla ze střední střídy. Jeho maminka pocházela z rodiny, kde měli hospodu a řeznictví. Její rodiče (dědovo prarodiče) měli 2 kluky a 2 holky. Jeden kluk dělal zlatníka, jeden byl brusič kamenů, jedna holka (dědy maminka) pracovala v řeznictví a nejmladší holka jezdila prodávat šperky po světě. Komunisté jim vše sebrali, když se dostali k moci (1948). Dědovo děda se oběsil, barák rodině sebrali a dědovo babička se o všechno musela starat sama a musela platit nájem.
Maminka dědy si vzala policajta (pracoval jako četnický velitel v Aši). Pocházel ze Šumavy, kde jeho rodina měla velký statek. Ten jim komunisté taky sebrali. V 50. letech chtěl jeden zlatník (bratr babičky) utéct na západ. Dědovo děda jim při tom pomáhal. Chytli je a zavřeli je. Dědu kvůli tomu vyhodili z gymplu a šel se učit na automechanika. Bratr dědy utekl přes hranice (po maturitě) do Švédska.
Takováhle rodina byla u komunistů špatně zapsaná. Děda se seznámil s dalšími 3 kluky. Po válce v Aši zůstalo mnoho zbraní, tak si tam pro zábavu stříleli do plechovek. Kvůli tomu je zavřeli. Z dědy udělali "vedoucího skupiny", protože bratra měl na západě a děda byl zavřený. Dostal za to 4 roky v 17 letech.
To se však vezlo dál - děti nemohly studovat, děda musel pracovat na šachtě, jeho maminku vystěhovali z Aše do Prunéřova a mohla pouze mýt nádobí v jídelně.
Revoluci jsme tedy brali s nadějí, že se něco změní. Tady na severu tu začátky nebyly dobré, doteď to tu je spíše komunistické. Tenkrát, když studenti začali jezdit do továren, aby mohli o situaci mluvit s lidmi, přijeli i k nám na šachtu. Ani je nepustili přes vrátnici.
Poslouchali jsme to v televizi atd. Dělala se tu shromáždění na náměstí, byl tu i Havel, ustanovilo se tu Občanské fórum, do kterého jsme hned vstoupili. Děda chvíli dělal předsedu a byl tam i pan Kulhánek. Pomalu se to tady začalo rozjíždět, odešla komunistická starostka, převzal to Vaněk z ODS. Byli jsme rádi, že to takhle všechno dopadlo.

Osobně se mi líbilo, že všichni museli pracovat. Neexistovalo, že by byl někdo nezaměstnaný, protože by ho hned zavřeli. Teď je bohužel nezaměstnaných, kteří berou dávky, dost a docela se na tom uživí dobře.

"Jaké to bylo vychovávat v režimu děti?"

Bylo to těžké. Dana byla dobrá ve škole. Tenkrát měla jet za odměnu do Jugoslávie, ale když zjistili, z jaké rodiny je, tak ji nahradili jiným studentem. Další problém byl, když chtěla jít na Chemicko-technologickou školu. Nedostala se tam. Až ve druhém kole se dostala na "pajdu". My jsme s dědou jeli navštívit jeho bratra, ale děti musely zůstat doma, aby komunisté měli jistotu, že se vrátíme.

"Dodatky"

Pořádně se to tu rozjelo, až když přijel Havel. Lidi se báli. Předtím byl Havel i v Chomutově, kam jsme jeli. Náměstí bylo přecpané. To už ale nebyly ty začátky.
Na první ledničku jsem čekala 2 dny, ve dne v noci. V noci za nás stáli jiní lidé a my jsme jim za to platili.
Auto bylo jenom na poukaz. Pro nás, protože jsme byli na černé listině - nikdy. Já jsem pak dělala na vojenské správě v Mostě a měla jsem na starost důstojníky v záloze. Mezi nimi byli i důstojníci s řádem Rudé hvězdy. Na tenhle řád si mohla dostat ten poukaz. Já jsem se domluvila s jedním důstojníkem, který auto nechtěl a on na jeho jméno koupil auto. Hned v Lounech se nechalo přepsat na mě. Byl to trabant.
Nebylo nic, ani dámské kalhotky. Musel jsi mít známé na všechno, na řezníka atd.

TETA:

"Co se ti na době nelíbilo?"

Já jsem za komunistů nemohla do Jugoslávie, a to mě do dneška trápí. Obecně to fungovalo podle známek a já jsem měla samé jedničky. Nikdy jsem nejela. Pak začali jezdit i děti s 3 a já nikdy nejela. Když jsme po revoluci dostali naše posudky (dřív se psaly posudky na děti), tak jsem tam měla červeně napsáno "Matka vyloučena z KSČ" (babička nesouhlasila se vstupem vojsk v 68., nemohla dostat povýšení a nemohla jet do zahraničí kromě NDR a Maďarska.).
Na první kolo (přijímaček na vysokou školu) jsem šla do Prahy na chemicko-technologickou. Dostala jsem se přes písemku do druhé části. Šla jsem na ústní pohovor. Myslela jsem si, že jsem ho zvládla dobře, byli ze mě nadšení. Nakonec přišel dopis, že mě nevzali. Na druhé kolo jsem chtěla jít na biologii a chemii. Tam se ale hlásilo hodně lidí. Šla jsem tedy do Ústí na chemii a matiku. Mě to teda bylo určeno, nemohla jsem dělat, co jsem chtěla.

"Občanské fórum"

To založili chytří lidé. Chodili jsme s trikolórou, já ji měla na kočárku. Jezdili jsme v pět hodin večer na náměstí, kde jsme se scházeli. Moc nám nebylo, asi 15.

"Jak se dostávalo zboží?"

Zboží nebylo, na všechno se čekaly fronty. Když jsi chtěla knížku, tak ve čtvrtek ještě před otevřením se stála obrovská fronta před knihkupectvím a nevyzbylo na tebe. Banány byly jenom na Mikuláše a dostal jsi jenom kilo. Zubní pasta ani toaletní papír nebyly.