Je jedenáct dopoledne, čtvrtek 22. února. Máme za sebou poslední noc a poslední ráno v Africe. V noci přišla

bouřka. Hřmělo, blýskalo se, lilo jako z konve. Krása. Ležíte ve stanu, posloucháte bouřku a myslíte na to, že zítra podobně zahřmí motory letadla a to kovové zvíře vás přenese tisíce kilometrů odtud, kde vystoupíte a obejmete své blízké. Na nic se poslední týden netěšíte víc.

            Přichází čas pro oblíbenu logickou hru. Jak všechny ty předměty, co se za celou cestu nashromáždily v autě, naskládat do batohů. Je to zábavné a lehce strasující. Obavy vás opustí ve dvou důležitých okamžicích. Poprvé, když se všechno pod tlakem vejde. Podruhé, když na přepážce batoh zváží a je to v limitu. Případně lehce nad ním.

Uf. Já věděl, že rohy gemsboka nemůžou vážit nic moc. A ty lahve, sirupy, medy a mísy a korále? Taky ne.

            Nebudu se příliš rozepisovat. Není na to správná doba. Jak už jsem jednou či víckrát řekl. To všechno, co jsme letos s černou dámou prožili, musí nejprve uzrát. Chce to čas. A tak jen poděkuju klukům za to, že banda skvěle fungovala, je to vážně fajn. Taky poděkuju všem, kteří nám s cestou pomohli - Bushmanovi za oblečení a obutí (snad mu budou naše

postřehy něco platné), Videokameramanovi.cz za zapůjčení techniky a Severočeským dolům a FRK Kadaň za korunky, bez kterých bychom tyhle zprávy rozhodně posílat nemohli.

            Díky všem. A taky vám, kteří jste nás četli. Vydržte, budeme psát dál.

bushman.jpg - Vaříme si oběd. Ve "vodní lázni se hřeje konzerva špaget s masovými koulemi. Dáte si?

cervena.jpg - Kolem napajedel a hidů se nepohybují jen savci a ptáci. Taky tam lítá spousta zajímavého hmyzu. Třeba tahle červená vážka.

modra.jpg - Nebo tahle modrá vážka.

my.jpg - Výprava je u konce. Jsou to úsměvy?

            Přišli i v noci. Přesněji řečeno těsně nad ránem, před pátou. Ze spaní jsem slyšel podivný hluk a pak do mě Šedivák drcnul.

            "Jsou tu. Máma s mladým."

            Opravdu. Kolem stanů se nám pase máma nosorožčice s malým nosorožátkem. Ti, co se večer ke kempu neodvážili. Dělají při pastvě strašný lomoz. Je slyšet nejen trhání trávy, ale i žvýkání, hltání a funění. Nakrmit takové tělo dá práci. Chvíli je pozoruju, pak se s úsměvem ukládám znovu ke spánku. Jen na pár minut. V pět zvoní budík. Po rozednění jsou ještě vidět u napajedla, pak mizí. My vyrážíme na nejvyšší bod parku. Cestou projíždíme do druhé části. Tam se v buši procházejí a pasou další nosorožci. Na vyhlídku vede trochu krkolomná cesta. srmě vzhůru a po velmi úzké silničce. Na úpatí kopce potkáváme kobru. Velkou. Sice jí nevidíme hlavu ani kápi, ale tělo má tlusté jako mužská paže a to, co vidíme, má ke dvěma metrům. Škoda, že se nekoukla, je to krása.

          

          Po návratu varážíme směr Pilanesberg.  Je to soukromá rezervace, asi 50km čtverečných, nic velkého. Příjemné místo, kde můžete strávit poslední den před odletem. Měli jsme odpoledne čas, protože přejezd z Marakele byljen sto kilometrů, takže odpolední vyjížďka nás neminula. Zajeli jsme k přehradě Mankwe na hide. Fotili ledňáčky a snovače a koukali na želvy a ryby ve vodě. Moc pěkné. Kolem nás bylo sice dost lidí, na to si v

Pilanesbergu musíte zvyknout, ale jinak pohoda. Cestou zpátky do kempu jsme potkali auto, před kterým šli jak ochranka čtyři nosorožci. Zajímavý pohled. Kráčeli pomalu, auto za nimi se zvolna sunulo z mírného kopce. Samozřejmě jsme udělali fotky. Když jsme pak (tradičně) spěchali na bránu, potkali jsme další tři. To už jsme jen trochu přibrzdili.

            Zítra nás čeká poslední den. Nebude se konat žádná divočina. Jen poslední výlet za zvířaty. Odstrojit auto, umýt z něj prach Kalahari a Chobe a všech dalších parků a vyspat se na cestu domů. Ještě se loučit nebudu. To udělám až zítra. Až ten opravdu poslední den.

kytka.jpg - Drobný kvítek hlídá výšiny v parku Marakele.

lednacek.jpg - Rybařík jižní je jedním z mnoha druhů ledňáčků žijících na jihu Afriky.

snovac.jpg - pro nás a HS - Snovač oranžový je opravdu fešák.

nosorky.jpg - Bodyguardi s dlouhými rohy.

            Už jsem to psal. Park Marakele je pro mě takovu zastávkou mezi zvířaty. Je to park malinký, rozdělený do dvou částí. V té větší prý mají velkou pětku. Nevím, neviděl jsem tam nikdy moc zvířat. Veliké kouzlo má ale ta menší část. Kemp není oplocený, v téhle oblasti nemají šelmy a velká zvířata. Jen antilopy, šakalíky a - nosorožce. A to je ten hlavní důvod, proč sem většina lidí jezdí. Sedět v trávě a pozorovat nosorožce při pastvě je totiž potěšení, které se nikdy neomrzí. Když máte štěstí, přijdou až mezi stany. Pokojně si odfukují, spásají čerstvou trávu a vy máte oči navrch hlavy.

            Přijeli jsme kolem třetí hodiny. Sotva jsme dorazili na campsite, u nedalekého napajedla už byla nastoupená pětka nosorožců. Asi dvě stě metrů od nás. Začali jsme žít kempovním životem. Stavěli stany, jedli, pili, dali partičku karet, až se nosorky osmělily a přišli až těsně k hranici kempu. Krása. Dovnitř ale packy nestrčili. Asi nás tu bylo na ně moc. Možná přijdou ještě v noci. Zato pštrosi se neupejpají. Strkají hlavu sousedům do stanu a vykračují si kolem nás jako baletky. I s mladými. Ptačíno sedí na pařezu a s úsměvem si soukmenovce fotí. V námořnickém triku se tu vyjímá.

        

    Když už nás omrzelo cvakat pštrosy, vrátili jsme se ke kartám. A vtom přišly zebry. Dvě pěkné pruhatky se pásly kousek od nás. Pakoně a prasata bradavičnatá spolu s impalami si drželi odstup za nízkou ohrádkou z kůlů. Skoro malá archa Noemova.

            Ještě krátké hlášení z cesty. Dostal jsem pokutu. Jel jsem sto jedenáct na stovce. Paní policistka si mě vzala k autu a ukazovala mi sazebník pokut. Bylo to za čtyři sta randů. Až mě z toho kousl mravenec do nohy. Nadskočil jsem a vykřikl:

            "Au!"

To zas vylekalo policistku a začala poskakovat v trávě a rozhlížet se. Myslela si, chudák, že mě uštkl had. Tak jsem jí uklidnil a šel pro peníze. Když jsem jí dával dvě dvoustovky, tak se na mě podívala a řekla, že když mi nebude vadit, že nedostanu papírek, stačí jedna.

            "For me no problem," řekl jsem a ona to zaklínadlo zopakovala. Má aspoň na novej nůž proti hadům.

Dnes se přesunujeme na poslední místo před odletem. Je to tak. Kruh se uzavírá. Pilanesberg volá. Zítra si o něm něco řekneme.

pastevec.jpg - Ondráš mezi nosorožci. Vypadá trochu jako pastevec nosorek.

ptacino.jpg - Ptačíno mezi soukmenovci. Cítil se jako doma.

zebry.jpg - Zebry se nebály napást mezi stany.

bazen.jpg - Bazén v kempu Panorama za úsvitu. Moc pěkné místo. (foto: O. Šedivý)

            Sedíme v kuchyňce a mastíme karty. Venku prší, jen se leje. Mraky nás pronásledují už od rána, a protože jsme z Krugerova parku vystoupali do Dračích hor, byly celý den nízko, občas jsme jimi projeli a večer začalo pršet. Naštěstí máme postaveno a do kuchyňky neprší. Dnes jsme přejeli jen něco přes sto kilometrů. Projížděli jsme nejsevernější částí Dračích hor po cestě zvané "Panorama route" a zakotvili v kempu, kde spím vždycky, když sem zabrousím. Jmenuje se úplně stejně -  Panorama. Je to hned za městem Graskop. Má bazén na okraji prudké propasti. Ale na to dnes ani pomyšlení. Není zrovna vedro. Když jsme stavěli v obchodě pro nějaké pití, černoši chodili v zimácích. To není sranda, to je fakt. Ale nebojte, nemrzne. Může být třeba osmnáct stupňů. Prostě hory kolem dvou tisíc nad mořem.

 

           Ráno proběhla opět humorná historka s focením. V hlavní roli znovu pan Martin. Asi hodinu po odjezdu z kempu jsme potkali lvy. Dva samce a slečnu. Nakupilo se tam dost aut, takže jsme fotili lvy s auty a lvy bez aut, lvy na silnici a lvy v trávě. Pěkné. Kočky nakonec zmizely v buši. A já si chtěl prohlédnout, co jsem nafotil.

            "Hergot, ten foťák mi hlásí, že nemá kartu!" rozčiloval jsem se. "To si snad dělá srandu..." kleju, protože aparát píše jen vzkaz NO CF CARD. Mačkám tlačítko a už chci s přístrojem lomcovat, když si uvědomím svůj omyl. Večer jsem psal články a upravoval fotky. A při tom vařil polívku....když bylo hotovo, šoupl jsem kartu se čtečkou do brašny a ráno na to samozřejmě zapomněl. Takže lvíčky jsem fotil jen tak bez karty a tudíž ve skutečnosti nefotil. Já si to snad dělám

naschvál!

            Putování po pěkných místech Dračích hor proběhlo v klidu, ale poznamenala ho nepřízeň počasí. Všechna ta krásná místa byla zamračená, bez sluníčka a té správné nálady. Alespoň jsme udělali nějaké nákupy na památku. A taky pomohli v nouzi. Na jedné vyhlídce se na nás obrátila zoufalá Švédka. Když se hrabali v kufru

auta, omylem tam zabouchli klíčky.

            "To musí jít," povídáme my a jdem na to. Jenže to nešlo. Rvali jsme za zadní sedačky v domění, že se přes ně dostaneme do kufru, ale Honda Accord měla jiný názor. Paní Švédka študovala manuál a pan Švéd volal do půjčovny, co má dělat. Běhali jsme kolem toho auta asi půl hodiny. Malí Švédové, tři blonďáčci, byli nervózní a pořád nabízeli, že někam prolezou. Legrace to byla. Šťourali jsme v takovém zámečku nožíkama, abychom ho odemkli, protože jsme si mysleli, že to pomůže. A najednou paní Švédka sáhla na víko kufru, ozvalo se CVAK, a bylo otevřeno. To žuchnutí bylo slyšet určitě až ve Stockholmu. Jak se to stalo? Čoud našel nějaké přepínátko a přepnul ho do správné polohy. Zachránil tím jedno severské království a dosáhl nesmrtelnosti.

            Dnes jedeme do Marakele, držte palce. Podáme zprávy.

lev.jpg - Víkend v Krugerově parku je občas nepříjemný spoustou aut. Lvům to evidentně moc nevadí. (foto: L. Čanda)

nephila.jpg - Pavouk rodu Nephila staví velikánské sítě. Nosná vlákna žlutě září mezi větvemi.

rondavely.jpg -  Ani Abdul není z deštivého počasí nadšený. Tři rondavely v mlze nejsou skoro vidět.

            Hurá! Konečně bublá. Byl to boj. Než jsme přesvědčili vařič, aby se choval podle tradičního vzorce. Tedy aby vařil. Jsme  v kempu Satara, dávno padla tma. Vaříme večeři. Povídáme si s klukem, co tu rychle hltá jídlo před noční projížďkou. Je Jihoafričan, jeho přítelkyně Francouzska. Radí nám, kam se zajet podívat. Pusa mu jede jak pojišťovákovi, ale každá rada dobrá. Vařič se konečně rozhodl rozehřát a

polévka v ešusu začíná bublat.

            Dnešní den se povedl. Kromě toho, co jsme psali, jsme těsně před zavřením

bran potkali opravdu vstřícného nosorožce. Zavírání bran je takový obřad. Je vyhlášen čas, kdy se brány parku a kempu zvírají. Vy to musíte stihnout, jinak máte problém. Při odjezdu z každého parku totiž kontrolují, jestli máte potvrzení, že jste každou noc strávili v nějakém kempu. A když ne, přicházejí potíže. A my v té nejnevhodnější chvíli potkali onoho vstřícného nosorožce. Většinou je to tak - potkáte zvíře, chvíli ho fotíte a ono urychleně mizí z dohledu. Tenhle ne. Objevil se za zatáčkou přímo na silnici. Jen trochu poodešel do trávy a v klidu se pásl. Hlavu zabořenou mezi vysoká stébla, nedal se rušit ani popojížděním našeho auta a cvakáním foťáků.

 

           "Trochu dozadu," ozvalo se zezadu. Couvl jsem.

            "Trochu dopředu," chtěli zas po chvilce. Hodinky tikaly a když jsme se dostatečně nabažili, měli jsme to do kempu dvanáct kilometrů a dvanáct minut. Frčelo to. Nemá se to dělat, jasná věc, ale nejlepší zvířata chodí vždycky těsně před zavíráním. Není horko, sluníčko je měkké. A my pak máme strach, že to nestihneme. Stihli.

            Dnes (neděle) jedeme do Dračích hor. Když zbyly dny, chceme klukům, co tu ještě nebyli, ukázat některá z pěkných míst. Kdybyste chtěli sever Dračích hor projet, potřebovali byste dva týdny. My máme den. Tak vezmeme jen to, co stihneme. I tak ty vodopády, panoramata, skaliska a krásy stojí za to.

mandelik.jpg - Afrika není jen o kočkách a slonech. Mandelík dlouhoocasý je krásný pták, který když prolétá ve slunci, modře září.

most.jpg - Velká voda vzala jeden z mostů přes řeku Olifants.

nosorka.jpg - Velmi přátelský nosorožec se věnoval jen své pastvě.

zabradli.jpg - Vodou poničené zábradlí na velkém mostě přes Olifanst.

            Mám jednu oblíbenou kapelu. Jmenuje se Noční klid. Prima muzikanti. Ovšem, když se vám zadaří na nočním hidu prožít opravdový noční klid, trochu to zamrzí. Sable je posed u poměrně velké přehrady. Přijeli jsme už za pokročilého soumraku. Kolem se popásaly impaly, africká idylka. Připravili jsme si postele s moskytiérami a čekali, kdo se přijde napít. A mezi tím jsme pili my. Jeden Hunter´s za druhým, povídali o tom, jak je to báječné, že dvakrát přišel levhart a co nás asi ještě čeká. Hvezdná obloha nad námi zářila tak intenzivně, že se v těch světýlkách ztrácela i důvědně známá souhvězdí. Napadlo nás fotit hvězdy. Chvíli jsem se s tím

pral. Pak jsem přepustil místo Čoudovi a ten statečně vydržel až dlouho do noci. Dokonce si nastavil časosběrné snímky...

            Klid pokračoval a my si šli lehnout. V prostřed noci nás vzbudil vichr. Tedy mě a Čouda. Moskytiéry nad námi

vlály jak plachty trojstěžníku. Zavřeli jsme síťky v oknech a trochu se to zlepšilo. Ráno nebylo po větru ani památky. začali se trousit návštěvníci viditelně překvapení, že jsme ještě tam...

Sotva jsme odjeli z hidu, hádejte co. Jasná věc. Jak dlouhý, tak široký ležel u cesty levhart. To už nám snad dělají schválně. A já ho vyfotil jen tak tak, protože sotva jsem zamířil, zjistil jsem, že mám ISO a časy nastavené na focení hvězd. Pak ještě doostřit, protože to bylo přepnutý na manuál a jejda...ještě tam zůstala samospoušť. Takže mířit, mířit, mířit, vydržet...a levhart se zvedá a ladným krokem mizí do buše. Pornásleduji ho objektivem až se konečně ozva CVAK. Mám ho? Neuvěřitelné se stalo skutkem. Trefil jsem.

            Zbytek dopoledne jsme kroužili parkem a blížili se ke kempu Letaba, kde trávíme odpoledne. Potkali jsm

e krásné slony. Jedni se cákali vodou, druzí taky, ale měli u toho ještě mimina. A třetí se prali. Pomalu a rozvážně a trvalo jim to opravdu dlouho, než se odhodlali k nějaké akci. A taky jsme narazili na hrocha. Venku z řeky. Ještě se leskl od vody. Moc pěkné. Zítra končíme v Krugeru a jedeme se kouknout do Dračích hor. Jen na skok.

            A technická - děkujeme za všechny vzkazy. Zvláště Broučkům z mateřinky! Kamínky mám, nebojte. Kdybyste chtěli taky něco poslat, pište na kuzmakuzmic@gmail.com.

levhart.jpg - Třetí setkání s paní Kočkou. Náhodná trefa.

postele.jpg - Chystáme si spaní. (foto: L. Čanda)

teplomer.jpg - Kolik že je venku? Poznáte to?

zapad.jpg - Nad napajedlem Sable zapadá slunce. (foto: L. Čanda)

            Paul Kruger byl jednou z hlavních postav při vzniku svobodného oranžského státu. Na jeho počest byl

pojmenován nejstarší a největší  národní park v JAR. Vjeli jsme do něj na úplném severu při hranici se Zimbabwe. A hned při vstupu se na nás usmálo štěstí. Jen tak zkusmo jsem se zeptal, jestli náhodou na některou noc volno na overnight hide. To je takový posed u napajedla, kde můžete zůstat přes noc. Bývají i na rok dopředu zamluvené. A chlapík na bráně chvíli koukal do monitoru a pak řekl:

            „Sable is free, sir. For next night.“

            Juch, juch! Sable je nejlepší z těch nočních vyhlídek. Máme opravdu štěstí a já na bráně tančím oslavný tanec , při kterém se plácám do pat. Že by dobré znamení? Doopravdy mám radost. Navíc nám jiný človíček krásně umyl zaprasená okna. Hodní kluci. Dali jsme umývačovi 10 randů a on nám se zdviženým palcem otevřel závoru. Jsme tu.

            Krugerův park je obrovský. Nabízí rozmanité biotopy a v podstatě kompletní ukázku jihoafrické zvířeny. Vévodí jí samozřejmě  tzv. Velká pětka. Slon, nosorožec, buvol, lev a levhart. Poté, co projíždíme boční cesty a kocháme se pohledem na nádherné antilopy nyaly, potkáváme prvního z velké pětky. Nosorožec se pase asi 200 metrů od jedné z křižovatek. Bílý. Škoda, ale pěkné. Slony začínáme potkávat o chvíli později. Buvolí trus se válí všude po cestě. Kousek od ní potkáváme dva či tři staré samce. A víte co? Jak pospícháme do kempu, už se šeří a blíží se hodina, kdy zavřou bránu. Uháním s autem, co to jde a Abdul najednou zavolá:

            „Stůj! Brzdi!“

Vedle cesty, v takovém úvozu jde proti nám kočka. Je to kočka, za kterou sem jezdím už od roku 2003. Kočka, která se mi vyhýbá. Plachá, skrytá. Levhart. Je šero, ale foťáky cvakají. Levhart nemá moc náladu. Zalézá do křoví, vyhýbá se nám. Přesto chvíli kroužíme a pozorujeme ho. Pak cihla na plyn a honem, jinak nám zavřou.

            V noci grilujeme a když ležíme ve stanech, do noci řvou lvi. Krása. Ráno se jen tak z legrace vracíme na místo, kde jsme potkali levharta. Když pak jedeme takovou prašnou zkratkou, na cestě přednámi si vykračuje hrdá čičina s ocasem vysoko zdviženým. Další levhart. Neuvěřitelné. Jsme zvědaví, co se na nás chystá večer.

Zobo –  Zoborožec kaferský,

Obratnik – U monumentu označujícího obratník kozoroha. Vracíme se z tropů.

levhart – Tajemná kočka konečně přišla.

Levhart2 – Levhart je plachý a lidí se straní.

            Tak tohle byl další den, kdy jsme zažili opravdovou adrenalinovou jízdu. Ale pozor, žádný hluboký písek ani kaluže a bahno. Poctivá skála, balvany a stoupání a klesání v řádu desítek procent. To všechno nám připravil park Mapungubwe. V jeho nejzazší části vede destikilometrový úsek, který je označený jako STRICTLY 4X4. No, my už jsme tu strictly 4x4 cest pár projeli, tak jsme jen zatočili a jeli. A ještě že jsme ten fór báj fór vůz měli. Super jízda. Chvílemi přes balvany jak kamzíci, chvílemi korytem řeky (vyschlé), chvílemi do kopce tak strmého, že na jeho vrcholku jsme netušili, kam dál cesta vede. Opravdu pěkné poježdění. Točili jsme i kamerou z kapoty, tak uvidíte, jak to vypadalo. Asi uprostřed jsme v klidnější části tracku potkali skupinku slonů. A když už jsme ten okruh dokončili, ještě s očima rozšířenýma radostí jsme našli ostatky gemsboka. Hned jsme se je jali prozkoumávat a hádejte, co máme v kufru....

          

  

       Protože i tady sluníčko pořádně pere, po sedmihodinovém projíždění se parkem jsme zakotvili v naší části (tam, kde máme campsite) a uložili se k napajedlu na posed. Vydrželi jsme tam až do tmy. A zvířátka se chodila napít a my si dělali obrázky. Byla tam velká spousta ledňáčků, co se střemhlav vrhali do vody. Brodil se tam taky kolpík a hledal něco k snědku. Přišly vodušky, prasata bradavičnatá, zebry, impaly a taky jedno zvířátko, které jsem viděl úplně poprvé. Česky se jmenuje štětkoun, anglicky bushpig. Moc velkou radost mi to udělalo. Mapungubwe je příjemný park. Hlavně kvůli nádherné krajině. V menší části, kde máme stany, je na něm sice hodně vidět, jak ho ničí sloni, ale snad to management nějak zvládne. Držíme mu palce.

          

Teď k dalším plánům. Podle těch původních jsme měli po návratu do JAR projet Mapungubwe, pak Marakele a Pilanesberg. Protože jsme ale v Botswaně strávili o něco méně času, než jsme původně plánovali, přidáváme ještě Krugerův park. Místo, kde můžete najít sešlost stovek turistů i samotu malinkých kempíků uprostřed buše. Záleží jen na vás. Takže plán je následující - tři noci v Krugeru, pak přesun do nejsevernější části Dračích hor a noc v Panorama kempu. Po něm Marakele a na závěr  balení v Pilanesberg.  Ale na tohle je ještě moc brzy.

cesta.jpg - Hůůůů nahoru a hůůůů zase dolů. Krásná jízda, kdy nevíte, co vás čeká za horizontem.

mrcha.jpg - Mršina gesboka. Tedy to vlevo. (foto: L. Čanda)

roh.jpg - Hurá, povolil! Roh gemsboka je krásná trofej. (foto: L. Čanda)

stetkoun.jpg - Zvíře, které se mi při všech předchozích cestách schovávalo. Štětkoun.

worm.jpg - Mopane worm. To je ten červík či housenka, který se baští. Tenhle je tedy zevnitř snědený nějakým hmyzem, ale jinak je to on.

            Musím se vám svěřit s jednou radostnou zkušeností. Přechod hranic z Botswany do JAR byl asi ten nejhladší a nejjednodušší, jaký jsem zažil, když nepočítám přejezd hranic uvnotř parku. A vlastně i když je počítám. Na botswanské straně jen vyplnit nezbytnou bumážku o tom, jak se jmenuju, jakou mám adresu a jakou má poznávačku auto,kterým jedu. Na jihoafrické straně ani to. Jen razítko do pasu a můžeme jet. Nevěřím vlastním očím. Strávili jsme tam všeho všudy asi 15 minut. Super. Po více než pěti stech kilometrech to přijde vhod. Ještě jich máme asi 200 před sebou.

            Ve městečku Alldays stavíme, abychom si koupili konečně studené pití. A já si po dvou týdnech v Africe konečně kupuju biltong. Sušené kořeněné maso. Velká mňamka. Mají ho tu tak, jak to mám rád. Kusy masa zavěšené na hácích. Projdete a vyberete si, jaký se vám nejvíc zamlouvá. A pak žvýkáte a je vám fajn.

 

           Otáčíme na sever a míříme do Mapungubwe. Kolem nás se začínají množit Baobaby. Tyhle stromy mám moc rád vlastně neznám nikoho, komu by se nelíbily. Mapungubwe je takovou krajinou baobabů. Už cestou do parku potkáváme tyhle giganty velké, malé, tlusté, štíhlé, dospělé i mladé a dokonce míjíme jeden vyvrácený z kořenů. Park samotný je rozdělený do dvou částí. Mezi nimi je široký pruh soukromé země, nějakých citrusových plantáží. Kdo má rád "panorámata" jako paní Homolková, ten by si tu doopravdy užil. Pískovcové skály vytvářejí nádherné útvary. Buš je nízký a řídký, převážně z mopanových keřů. Mopan motýlový je zajímavá rostlina. Většinou je to keř, ale viděl jsem i mopany vysoké dvacet metrů a košaté jak kaštany. Jméno dostaly podle listů, které se podobají rozloženým motýlím křídlům. A na těch listech se pasou housenky. Krásné, barevné. Žluto-červeno-zelené, asi osm centimetrů dlouhé. A ty se papají. Buď čerstvé nebo sušené. Já je ochutnal jen sušené, i když se v tomhle stavu mají vařit (dvakrát měnit vodu po asi 30 minutách), chroupal jsem je jako chipsy. Dokonce mám kamaráda a ten na ně ke mě chodil.

            Teď sedíme na odpočivadlo a jíme. Slunko pálí jako smyslů zbavené. Projeli jsme kus parku, větší nám zbývá. Ptačíno tu našel dvě kešky, skáče radostí a těší se na další. Tak uvidíme, co si pro nás Mapungubwe ještě připravil. Zítra si povíme o dalších plánech.

baobab.jpg - Babobab v dálce jako by napřehoval větve, aby nás obejmul.

krajina.jpg - Krajina v Mapungubwe má zvláštní kouzlo.

mopan.jpg - List mopanu připomíná motýlí křídla.

sashe.jpg - Řeka Sashe je momentálně bez vody. Nalevo Botswana, napravo Zimbabwe a dole JAR.

uohne.jpg - Poslední noc v central Kalahari. Poslední oheň, poslední foto.

            Už jsem to říkal mnoha přátelům. Nesnáším vedro. Miluju Afriku. Je to zdánlivě protimluv, ale ne tak docela. Tady je to vedro nějak snesitelnější. Pravděpodobně tou nízkou vlhkostí vzduchu. Jen z vás pot vyleze, hned se odpaří. Ovšem snesitelné vedro je jen v některých oblastech. Tady v Central Kalahari je vedro zabiják. Vedro brutál, vedro bestie. Ráno jsme projížděli parkem. Cestu jsme si naplánovali k jedinému napajedlu v širokém okolí. Bylo od nás asi 48 kilometrů. Cestou celkem nic zvláštního. Naše zdejší klasika. Gemsboci, springboci, dropi všech druhů, sem tam pakůň. Našli jsme ale mršinu žirafy. Pěkná. Vydlabaná jako dutý kmen. Všechno měla skoro na svém místě, je vnitřek jaksi chyběl. Na kůži byly znát drápance od nějaké šelmy. Asi lva, co jiného by dokázalo složit žirafu. Uvnitř, v šeru a stínu seděl ukrytý motýl. Zvláštní pohled. Napajedlo jsme našli, u něj jen stromy a stopy zvířat. Pár opravdu pěkných otisků lvích tlap. Ještě že tu nebyl. Všichni venku z auta a kocháme se. Sebral jsem pár kamínků pro paní učitelky z naší školky. Snad jim udělají radost.

 

           

Po návratu, kdy jsme kličkovali mezi stejnými zvířaty jako ráno padlo na Kalahari horko. Opravdové a pravé africké vedro. Byli jsme schovaní ve stínu akácií na tábořišti, ale i tak jsme hekali a skučeli. Nebyli jsme se schopní pohnout. Teploměr vystrčený na sluníčko to při 52 stupních zabalil. Předtím taky ukazoval vlhkost krásných 0%. Síla. Po přesunu do stínu se umoudřil a spadl ke čtyřicítce.

            Podvečerní projížďka beze změn. Jen jsme zahlédli psy ušaté. Kočky se nám důsledně vyhýbají. Nevadí. Přece jenom máme jedno překvápko. Sotva jsme se vártili na campsite, zjistili jsme, že pršelo. Čoud s Abdulem ok, ale my nechali stan rozepnutý jen na síťku. Takže vyždímat spacáky a vytřít podlážku. Uch. Snad to u ohně doschne.

            To jsem vám ještě neřekl - každou noc nám u stanu hoří oheň. Když se probudíme, dokonce i přikládáme. Je to nádhera, když je kolem vás africká noc a před vámi plápolají oranžové plameny. Ten strom, co jsme přitáhli autem, se moc hodí. Vydrží hořet dlooouho. Tahle noc bude poslední. Možná dohoří i ten kmen, každopádně brzy ráno vyrazíme zpátky do Jihoafrické republiky. V šest startujeme, na hranice to máme asi 520 kilometrů a pak asi dvě stě k parku. Nevím, co říct jako rozloučení s CKGR. Vážně mě nic nenapadá. Nebudu říkat nic. Ještě to nedozrálo. Až bude ta správná chvíle, řekne se to samo.

motyl.jpg - Motýl hledající stín ivnitř žirafí mršiny. Africký život. V kloubní jamce jedné z kostí bylo ještě něco, co vypadalo jako hmyzí vajíčka.

skrabance.jpg - Na žirafí kůži je ještě znát stopy po kočičích drápech.

krajina.jpg - Krajina v údolích Central Kalahari je typická. Tráva jen občas rušená akcáciovým hájem. Mezi údolími je hustý buš.