S dětmi podruhé

13.02.2019

Martin Šíl

Tohle patří k věcem, které když okusíte jednou, musíte je opakovat. Vzít do Afriky své děti je báječný nápad. Je to nakažlivé a přináší to všechno, co nabízí sám černý kontinent. Radost, starost, napětí i adrenalin. Však víte, děti jsou nenapodobitelná stvoření.

Když jsme vyrazili podruhé, bylo Báře devět, Olímu sedm a Martínkovi necelé dva roky. Titin ještě nebyl. A jak to bývá, přidala se kupa kamarádů. Byla to kupa dospěláků a hromada dětí. A bylo to zase, stejně jako poprvé, skvělé. Mě na cestách s dětmi nejvíc baví jejich zaujetí, ale stejně tak i to, že je dokážou úplně znudit věci, které mě uváději v nadšení.

Já se vydržím dívat na zvířata pořád a furt. Ony si to užívají, ale když je toho moc, seknou sebou na sedačku a usnou. A nevzbudí je ani sloní chobot, kdyby je ochmatával oknem. Kdepak. Dnešní příděl slonů už mají zkouknutý, víc je nezajímá. Vracejí mě do reality, ať je jim deset nebo dva.

Když někomu vyprávím o tom, jak jezdíme po Africe s dětmi, vždycky dojde řeč na hady, štíry a pavouky. Jestli se jich děti nebojí a jestli to není příliš nebezpečné. Spousta lidí má zažitou představu, že tam téhle havěti je spousta a že nečeká na nic jiného, než vás kousnout. Ono tam těch pavouků, hadů a štírů je opravdu hodně. Jenže vidět je není tak jednoduché a kousnout vás je to poslední, na co mají náladu. Navíc děti jsou malé, ale rozhodně ne hloupé. Takže stačí pár základních pravidel. Za všech okolností a všech denních i nočních dob zavírat stan na zip. I kdybyste si šli jen pro pastelku. To je pravidlo všech pravidel. A platí samozřejmě i pro dospěláky. Nenchávejte ve stanu žádné, ale opravdu žádné jídlo. Jinak vám ho vybrabčí opice nebo prasata. Pak už stačí jen jedno - když vidím podezřelost, nejdu k ní blíž než na tři kroky. A zavolám tátu. Ten si to vyfotí a řekne mi, co je to zač. Nám tahle pravidla fungovala skvěle.